ČSN EN ISO 4498   (420769) Spékané kovové materiály s výjimkou tvrdokovů - Stanovování zdánlivé tvrdosti a mikrotvrdosti

Anotace textu normy ČSN EN ISO 4498   (420769)

1.1 - Tato mezinárodní norma specifikuje metody zkoušení tvrdosti spékaných kovových materiálů s výjimkou tvrdokovů.

1.2 - Postup 1 stanovuje zdánlivou tvrdost materiálu jako celku.

Postup 1

- se používá u spékaných kovových materiálů, které se buď nepodrobují žádnému tepelnému zpracování, nebo které se tepelně zpracují takovým způsobem, že tvrdost je v podstatě homogenní do hloubky minimálně 5 mm pod povrchem,

- se používá na povrchy spékaných kovových materiálů tepelně zpracovaných takovým způsobem, že tvrdost v oblasti zasahující do hloubky 5 mm pod povrchem není homogenní,

- se z tohoto důvodu používá u materiálů, jejichž tvrdost se v podstatě získá nauhličením povrchu, nebo sycením povrchu uhlíkem a dusíkem (např. cementací, karbonitridací, nitrocementací nebo sulfidizací),

- se používá u indukčně kalených materiálů.

1.3 - Postup 2 stanovuje mikrotvrdost kovové fáze.

Postup 2

- se aplikuje na všechny typy spékaných kovových materiálů,

- se zejména používá ke stanovování profilu tvrdosti cementovaných nebo chemicko-tepelně zpracovaných materiálů karbonitridací podle metody popsané v ISO 4507, a

- taktéž se používá na všechny spékané kovové materiály, které se podrobily povrchovému zpracování, jako např. elektrolytickému pokovování, chemickému pokovování, chemickému (CVD) a fyzikálnímu (PVD) pokovování srážením kovových par, zpracování laserem, iontovému bombardování atd. Ke stanovení mikrotvrdosti zpracovaných povrchů se používá postup 2.

POZNÁMKA - U řady faktorů týkajících se zkoušení mikrotvrdosti však ještě nebylo dosaženo mezinárodní dohody. Nicméně, význam parametrů definovaných v postupu 2 postačuje k tomu, aby nejčastěji používané metody byly ve značné míře oprávněně normalizovány.